Čtyři dohody - cesta ke svobodě

Čtyři dohody - Kniha moudrosti starých Toltéků

autor: Don Miguel Ruiz

Ve Čtyřech dohodách odhaluje don Miguel Ruiz zdroj omezujících názorů, které nás připravují o radost a vedou ke zbytečnému utrpení. Čtyři dohody, založené na staré toltécké moudrosti, nabízejí silný kód chování, který dokáže rychle proměnit náš život v nový prožitek svobody, opravdového štěstí a lásky. Ruiz shrnuje v duchu Castanedy základní toltéckou moudrost a vyjadřuje jasně a čistě, co pro muže a ženy znamená žít jako mírumilovní válečníci v moderním světě. V toltécké tradici vede naguál člověka k osobní svobodě. Don Miguel Ruiz je naguál z rodu Rytířů orla a věnuje se předávání svých znalostí učení starých Toltéků.

 PRVNÍ DOHODA

Nehřešte slovem

První dohoda je nejdůležitější a je rovněž nejtěžší ji dodržovat. Je tak důležitá, že právě díky ní budeme schopni dosáhnout roviny, kterou nazývám nebem na zemi.

 První dohoda spočívá v tom, že nebudeme hřešit slovem. Zní to velmi prostě, ale je v tom obrovská síla.

  Proč slovem? Naše slovo je dar, který pochází od Boha. V evangeliu sv. Jana, tam se kde píše o stvoření vesmíru, se říká: „Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh.“ Slovem vyjadřujeme tvůrčí schopnosti. Právě slovem vše vyjevíme. Nezávisle na jazyku, kterým hovoříme, se naše úmysly projevují slovem. To, o čem sníme, co cítíme a co skutečně jsme, je vyjádřeno slovem.

  Slovo není jen zvukem nebo psaným symbolem. Slovo je síla; je to moc, kterou máme k vyjadřování a komunikaci, k přemýšlení a tudíž i k vytváření situací v našem životě. Umíme mluvit. Kteří jiní tvorové na naší planetě to dokážou? Slovo je nejmocnějším nástrojem, který jako lidé máme; je to kouzelný ná­stroj. Ale stejně jako má meč dvě ostří, dokáže i naše slovo vytvořit ten nejkrásnější sen, anebo vše okolo nás zničit. Jedním ostřím je zneužívání slova, což dělá ze života peklo. Druhým ostřím je čistota slova, jejímž prostřednictvím vytváříme pouze krásu, lásku a nebe na zemi. V závislosti na tom, jak je užíváno, může nás slovo osvobodit anebo zotročit ještě více, než si do­kážeme představit. Veškerá kouzla, která máme k dispozici, jsou založena na slovech. Naše pozitivní slovo je bílou magií, zneužito se stává magií černou.....

Lidská mysl je jako úrodná půda, do které jsou neustále zasívána semena. Semeny jsou názory, ideje a pojmy. Zalijete semínko, myšlenku, a ta roste. Slovo je jako semínko a lidská mysl je tak plodná! Jediným problémem je, že je až příliš úrodná pro semínka strachu. Každá lidská mysl je plodná, ale pouze pro ta semínka, na která je připravena. Důležité je vědět, pro jaký druh semínek je vhodná a připravit ji na přijímání semínek lásky.

Každý člověk je kouzelníkem. Svým slovem mů­žeme bud někoho zaklít, nebo ho z nějakého zakletí osvobodit. Svými názory kolem sebe neustále šíříme kouzla. Příklad: spatřím přítele a řeknu mu, co mě právě napadlo. Řeknu: „Vypadáš nějak špatně. Ne­máš rakovinu?“ Jestliže se s tím ztotožní, do roka ji dostane. Taková je síla slova.

  V průběhu našeho ochočování vyslovují naši ro­diče a sourozenci své názory o nás, aniž by o nich přemýšleli. Uvěřili jsme těmto názorům a žijeme ve strachu z nich, například věříme, že neumíme dobře plavat, že nejsme dobří v nějakém jiném sportu nebo že neumíme psát. Někdo vyjádří svůj názor a řekne: „Podívejte se, tohle je ošklivá dívka!“ Dívka to slyší, uvěří, že je ošklivá, a vyroste s touto představou. Ne­záleží na tom, zda je nebo není krásná, protože jakmile je tento soud vysloven, uvěří, že je ošklivá. To je ono kouzlo, kterým je zakleta....

  Náboženství hovoří o hříchu a hříšnících, ale vy­světleme si, co to doopravdy znamená hřešit. Hřích je vše, čím se proviníme sami proti sobě. Všechno, o čem si myslíte nebo říkáte, že se děje proti vám, je hřích. Stavíme se proti sobě, když se kvůli něčemu odsuzu­jeme nebo obviňujeme. Existence bez hříchu je přes­ným opakem. Nehřešit znamená, že nejdeme proti sobě. Když jsme bez hříchu, přebíráme odpovědnost za své činy, ale nesoudíme se ani neobviňujeme.

  Z tohoto hlediska se celé pojetí hříchu mění z če­hosi morálního či náboženského v něco, co dává vět­ší smysl. Hřích začíná tím, že sami sebe odmítáme. Sebeodmítání je největším hříchem, který můžeme spáchat. V náboženských pojmech je sebeodmítání „smrtelným hříchem“, který vede ke smrti. Být bez hříchu na druhé straně znamená cestu k životu.

  Nehřešit slovem znamená nepoužívat slovo proti sobě. Potkám-li vás na ulici a řeknu vám, že jste hloupý, vypadá to, že jsem použil slovo proti vám. Ale ve skutečnosti jsem použil slovo proti sobě, protože mě kvůli tomu začnete nenávidět a vaše nenávist pro mě není ničím dobrým. Když se proto rozzlobím a svým slovem k vám vyšlu emocionální jed, používám slovo proti sobě. Pokud se mám rád, vyjádřím tuto lásku při vzájemných stycích s vámi a budu pak slovem ne­hřešící, protože můj čin vyvolá podobnou reakci. Budu-li mít rád vás, budete i vy mít rádi mne. Urazím­-li vás, urazíte mě také. Budu-li vám vděčný, budete vděční i vy mně. Budu-li se k vám chovat sobecky, budete se chovat sobecky ke mně. Použiji-li slovo, abych vás očaroval, očarujete i vy mne.

  Nehřešit slovem je správné využívání naší energie; znamená to využívat energii ve směru pravdy a lásky k sobě. Uzavřeme-li se sebou dohodu, že nezhřešíme slovem jen s tímto úmyslem, bude z nás vy­cházet pravda a zbaví nás veškerého emocionálního jedu, který v nás byl. Ale uzavření této dohody je obtížné, protože jsme se naučili činit pravý opak. Na­vykli jsme si při komunikaci s jinými a především sa­mi se sebou lhát. Hřešíme slovem.

  Síla slova je v pekle vždy zneužívána. Používáme slovo ke klení, obviňování, ničení. Užíváme je ovšem také správně, ale nikoliv příliš často. Většinou používáme slovo k šíření našeho osobního jedu - k vyjádření hněvu, žárlivosti, závisti a nenávisti. Slovo je čisté kouzlo - nejmocnější dar, který jsme my lidé dostali - a užíváme jej proti sobě. Plánujeme pomstu. Vytváříme slovem chaos. Užíváme slovo k vyvolávání nenávisti mezi různými rasami, mezi různými náro­dy, mezi rodinami, mezi státy. Zneužíváme slovo veli­ce často a tímto zneužíváním vytváříme a zvěčňujeme sen pekla. Zneužíváním slova se navzájem strháváme dolů a udržujeme se ve stavu strachu a pochybnosti.

  Protože slovo je kouzlo, které lidé vlastní, a zneužívá­ní slova je černá magie, používáme neustále černou magii, aniž bychom vůbec věděli, že naše slovo je kouzlem....

DRUHÁ DOHODA

Neberte si nic osobně

  Další tři dohody se rodí z první dohody. Druhá zní: neberte si nic osobně.

  Ať se děje kolem nás cokoliv, neberme si to osobně. Když použijeme předchozí příklad, potkám-li vás na ulici a řeknu: ,Hej, ty seš ale blbej,“ aniž bych vás znal, není to o vás, je to o mně. Jestliže si to vezmete osobně, pak snadno uvěříte, že jste blbec. Možná si pro sebe pomyslíte: „Jak to ví? Je snad jasnovidec, nebo to může vidět každej, jakej jsem blbec?“

  Bereme to osobně, protože souhlasíme s čímko­liv, co se řekne. Jakmile souhlasíme, prostupuje nás jed, a jsme v pasti snu pekla. To, co nás do ní zavedlo, nazýváme osobní důležitost. Osobní důležitost ne­boli braní věcí osobně je maximální výraz sobectví, protože vychází z domněnky, že všechno se tyká „nás“. V průběhu naší výchovy - našeho ochočování - se učíme brát všechno osobně. Myslíme si, že jsme za všechno zodpovědní. My, my, vždycky my!

 Ale nic, co jiní lidé dělají, nedělají kvůli nám. Dě­lají to kvůli sobě. Všichni lidé žijí ve vlastních snech, ve vlastní mysli; nacházejí se ve zcela odlišném světě, než je ten, v němž žijeme my. Když si vezmeme něco osobně, činíme tak na základě předpokladu, že ostatní vědí, co je v našem světě, a pokoušíme se vnutit je­jich světu náš svět.

    I když se nějaká situace jeví jako osobní, i když nás jiní přímo urážejí, nemá to s námi nic společného. To, co říkají, co dělají a názory, které vyjadřují, je v souladu s dohodami v jejich myslích. Jejich názory pocházejí z naprogramování, kterého se jim dostalo v průběhu ochočování.

   Vyjádří-li někdo před námi svůj názor a řekne: „Hele, zdá se mi, že jsi přibral,“ neberme to osobně, protože je pravdou, že se ten člověk zabývá vlastními pocity a názory. Pokouší se nám poslat jed a budeme-li si to brát osobně, pak se k nám jed dostane a stane se naším. Pojímání věcí osobním způsobem z nás učiní snadnou kořist těchto predátorů, černých mágů. Mohou snadno upoutat naši pozornost jed­ním nepatrným názorem a pak do nás cpát jakýko­liv jed. A protože si to bereme osobně, skočíme jim na to.

  Spolkneme všechno jejich emocionální svinstvo, a to se pak stane naším svinstvem. Pokud to však nebereme osobně, jsme imunní i uprostřed pekla. Imunita vůči jedu uprostřed pekla je darem této dohody.

Když si bereme věci osobně, cítíme se uražení a naší reakcí je obrana našich názorů, což vede ke konfliktům. Z něčeho nepatrného uděláme velkou aféru, protože cítíme potřebu mít pravdu a dát ostat­ním najevo, že se mýlí. Snažíme se pak jiné přesvědčit tím, že prezentujeme své názory. Ale cokoliv cítí­me a děláme je jen projekcí našeho osobního snu, odrazem našich vlastních dohod. To, co říkáme a dě­láme a názory, které máme, jsou v souladu s dohoda­mi, které jsme uzavřeli - a tyto názory s námi nemají nic společného.

  To, co si o mně myslíte, není pro mě důležité, ne­beru si to osobně. Když lidé říkají: „Migueli, ty jsi nej­lepší,“ neberu to osobně a právě tak neberu osobně, když říkají: „Migueli, ty jsi ze všech nejhorší.“ Vím, že když budete šťastní, budete mi říkat: „Migueli, ty jsi anděl!“ Ale když se na mě rozzlobíte, budete říkat:

  Migueli, ty jsi skutečný ďábel! Jsi nechutný! Jak mů­žeš říkat takové věci?“ Ať tak či onak, mě se to netyká, protože vím, co jsem. Necítím potřebu být přijímán. Necítím potřebu, aby mi někdo říkal: „Migueli, ty si vedeš naprosto skvěle! Jak jsi tohle mohl dokázat?“

  Ne, neberu to osobně. Ať již si myslíte nebo cítíte cokoliv, vím, že je to váš, nikoliv můj problém. Je to způsob, kterým vidíte svět. Není to nic osobního, protože se zabýváte sami sebou, nikoliv mnou. Také ostatní lidé budou mít v souladu se svým systémem víry vlastní názory, takže nic z toho, co si o mně mys­lí, není doopravdy o mně, ale o nich samých.

  Můžete mi dokonce říci: „Migueli, to, co jsi řekl, mě zranilo.“ Ale to, co jsem řekl, není tím, co vás zra­nilo; máte rány, kterých jsem se dotkl tím, co jsem ře­kl. Zraňujete se sami. Neexistuje způsob, jímž bych to mohl brát osobně. Nikoliv proto, že bych vám nevěřil nebo nedůvěřoval, ale protože vím, že vidíte svět jinýma, to je svýma očima. Vytváříte si v mysli celý ob­raz nebo film a v tomto filmu jste režiséry, produ­centy i hlavními herci nebo herečkami. Každý jiný je jen vedlejším hercem nebo herečkou. Je to váš film.

  Způsob, jakým vidíte tento film, je v souladu s dohodami, které jste uzavřeli se životem. Vaše hle­disko je pro vás něčím osobním. Není to ničí pravda, jen vaše. Když se pak na mne rozzlobíte, vím, že se zabýváte sami sebou. Jsem pro vás záminkou, abyste se mohli rozzlobit. A rozzlobíte se, protože se něče­ho obáváte, protože máte strach. Kdybyste neměli strach, tak byste se na mě nerozzlobili. Kdybyste ne­měli strach, nemohli byste mne nenávidět. Kdybyste neměli strach, nežárlili byste ani byste nebyli smutní.

  Kdybyste žili beze strachu, kdybyste milovali, ne­zbylo by pro negativní emoce žádné místo. Kdybyste žádnou z těchto emocí nepociťovali, bylo by logické, že byste se cítili dobře. Když se cítíte dobře, je dobré všechno okolo vás. Když je vše kolem vás báječné, či­ní vás vše šťastnými. Milovali byste vše okolo sebe, protože byste milovali sami sebe. Protože se máte rá­di takoví, jací jste. Protože jste sami se sebou spoko­jení. Protože jste šťastní se svým životem. Jste spokojení s filmem, který vytváříte, spokojení se svými dohodami se životem. Jste klidní a šťastní. Žijete v po­žehnaném stavu, v němž je všechno báječné a krásné. V tomto požehnaném stavu milujete vše, co vnímáte.

  Ať již lidé dělají, cítí, myslí nebo říkají cokoliv, neberme to osobně. Když nám budou říkat, jak jsme báječní, neříkají to kvůli nám. My víme, že jsme bá­ječní. Není třeba čekat, až nám jiní lidé řeknou, že jsme báječní. Neberme nic osobně. I kdyby někdo vzal revolver a střelil mě do hlavy, ani tento extrém neznamená nic osobního.

  Také názory, které máme o sobě, nejsou nezbyt­ně pravdivé; proto nemusíme brát vše, co nám pro­bíhá hlavou, osobně. Mysl má schopnost hovořit sa­ma k sobě, ale má i schopnost přijímat informace, které přicházejí z jiných říší. Někdy zaslechneme v mysli nějaký hlas a jsme zvědaví, odkud asi přichá­zí. Tento hlas může přicházet z jiné reality, ve které existují živé bytosti podobné lidským. Toltékové těm­to bytostem říkali Spojenci. V Evropě, Africe a v Indii jim říkají Bůh, Bozi.

  Naše mysl může existovat na úrovni Bohů. Naše mysl také žije v tomto rozměru a dokáže jej vnímat. Mysl vidí očima a vnímá probouzející se skutečnost.

TŘETÍ DOHODA

 Neytvářejte si žádné domněnky

      Máme sklon vytvářet si o všem domněnky. Problém s vytvářením domněnek je v tom, že věříme, že jsou pravdivé. Přísahali bychom na to, že jsou skutečné. Vytváříme si domněnky o tom, co jiní lidé říkají nebo dělají, bereme to osobně, a pak je obviňujeme a reagujeme tak, že svými slovy vysíláme jed. Proto kdykoliv, když si vytváříme domněnky, koledu­jeme si o nějaký problém. Vytvoříme si nějakou do­mněnku, špatně jí pochopíme, vezmeme ji osobně a skončí to tím, že z ničeho se stane drama.

Veškerý smutek a dramata našeho života mají ko­řeny v tom, že si vytváříme domněnky a bereme věci osobně. Zamysleme se chvíli nad pravdou tohoto výroku. Celý svět vztahů mezi lidmi je o vytváření domněnek a braní věcí osobně. Je na tom založen celý náš sen pekla.

      ČTVRTÁ DOHODA

Vždy dělejte vše, jak nejlépe dovedete

 Je zde ještě jedna dohoda, která umožní ostatním třem, aby se staly hluboce zakořeněným návykem. Čtvrtá dohoda je o vykonávání prvních tří: vždy dělejte vše, jak nejlépe dovedete.

Tuto knížku je možné zakoupit ve vydavatelství Pragma - stačí klinout na libovolný titul v reklamním boxu níže a jste tam.